Byl jsem za socialismu dětským otrokem

aneb  "Moje  první  džíny". Hned  v  úvodu  musím  podotknout, že  jsem  byl  otrokem  dobrovolným  a  otročil  jsem  své  touze  po  originálních  amerických  džínách. Bylo  mi  14 let, když  jsem  se  se  jako  "dětský  otrok"  ocitl  na  jedné  z  dílen  jedné  socialistické  fabriky.

Proč  se  na  chvilku  nevrátit  do  vzpomínek? Nejlepší  způsob  jak  si  vyčistit  hlavu  a  blog. Otevřít  okno  do  už  zaniklého  světa  a  provětrat  blog  od  už  zatuchlého  vzduchu  politických  "bojů", emocí  a  osobních  averzí...

V  Moskvě  se  zrovna  předváděl  socialismus  ve  výkladní  skříni - "nejlepší  olympiádou  historie", celý  svět  viděl  jak  krásně  a  radostně  se  žije  ve  východním  bloku. Já  jsem  ovšem  nejásal, nešlo  si  nevšimnout, že  pulty  obchodů  jsou  poloprázné  a  socialismus  není  schopen  uspokojit  sen  mnoha  puberťáků  po  pravých  amerických  džínách. Ubohá  nahrážka  z  OP Prostějov, jakýsi  modrý  hadr  hrající  si  na  džínovinu  byla  pouhou  trapnou  atrapou  dobrou  akorát  tak  pro  socialistické  socky.

Nic  pro  mě. Co  ovšem  dělat? Žádného  příbuzného  na  zahnívajícím  a  k  zániku  odsouzeném  Západě  naše  rodina  neměla. Zbýval  jen  Tuzex, lépe  řečeno  pouze  vekslák  před  tímto  rájem  pro  vyvolené. Naše  rodina  vyvolená  nebyla. Cenu  jsem  dobře  znal - 750  korun ( 150 bonů ) tedy  zcela  mimo  finanční  možnosti  mé  maminky. Jediné  co  mohla  pro  mou  americkou  džínovou  touhu  udělat  bylo  domluvení  protekce  a  já  mohl  o  prázdninách  nastoupit  na  brigádu  a  to  i  přesto, že  mi  ještě  nebylo  patnáct. Jako  14-leté  "dítě"  jsem  začal  makat...

První  srážka  s  realitou  byl   můj  plat. Osm  padesát  na  hodinu - to  budu  muset  na  americké  džíny   obětovat  tři  týdny  prázdnin. Tenkrát  se  mi  to  zdálo  normální, koupit  si  jedny  kalhoty  za  tři  týdny  práce. Výchova  v  socialismu  udělala  svoje.

Daleko  horší  byla  přidělená  práce. Ve  svých  čtrnácti   jsem  vypadal  na  dvanáct  a  tak  jsem  jako  slabší  kus  přidělen  na   ženskou  práci. Taková  potupa, všude  kolem  samý  starý  báby ( v  mém  tehdejším   vidění   světa  vše  nad  pětatřicet) No  nic, pokud  je  to  jediná  cesta  k  vytouženým   džínám  musím  překonat  i  toto  ponížení. Já  těm  babám  ukážu  jak  dovedou  chlapi  makat. S  mladickým  elánem  a  nadšením  jsem   začal   pracovat.

Práce  byla  jednoduchá. Na  jakémsi   stroji   jsem   sekal   dlouhý  tenký   drát  na  malé  kousky. Plné  bedničky  polotovarů  jsem  pak  ukládal  na  paletu. Můj  stroj  jel  tři  hodiny  bez  přestávky  a  paleta  se  začala  plnit  plnými  bedničkami. Moje  pracovní  nadšení  bylo  pro  mě  dost  překvapivě  zastaveno.

Jaksi  jsem  si  nevšiml, že  mé  nové  kolegyně  nemají  zdaleka  takové  pracovní  tempo  jako  já  a  moc  toho  ještě  vyrobeno  nemají. Vypni  to, zavelela  jedna  z  nich. Z  následující  diskuze  jsem  se  dozvěděl  v  čem  spočívá  "kouzlo"  socialismu. Hlavně  se  nepředřít  a  udělat  pouze  stanovenou  normu. Tu  bych  mohl  já  svým  výkonem  dost  překročit  a  to  je  něco, co  vůbec  není  vhodné. Je  to  přímo  zločin. Bylo  mi  doporučeno  značné  snížení  tempa, poflakování  se  v  kantýně, po  dílně  nebo  rovnou  po  celém  areálu  fabriky.

Co  dělat, pracovní  nadšení  je  v  troskách  a  nabídka  poflakování  byla  tak  lákavá. Tak  jsem  se  flákal, jako  všichni  okolo.Peníze  na  džíny  vydělané  budu  mít  i  tak. Místo  práce  " dětského  otroka"  jen  flákání. Měl  bych  změnit  nadpis - "Byl  jsem  za  socialismu  flákačem". Ten  socialismus  zase  nebyl  tak  špatný, pro  flákače  a  nemakačenka  přímo  ideální. Chápu, že  mnoho  lidí  fňuká  po  "ztraceném  ráji"....

Ještě  lepší  byly  ovšem  moje  první  originální  "levisky". To  je  jiný  matroš, cvočky, kožená  cedulka, co  víc  si  přát.Sice  jsem  si  ještě  chvilku  musel  počkat  až  budou  správně   a  dokonale  ošoupané. Nosil  jsem  je  hodně  dlouho, závěrečná  fáze, kdy  byly  plné  záplat  byla  nejlepší.

Značce  "Levis"  jsem  zústal   věrný  dodnes. Pokud  si  spočítám  a  porovnám  cenu  mých  prvních  socialistických  levisek  na  dnešní  ceny, vychází   mi  sedm  a  půl  tisíce. Tolik  peněz  za  jedny  džíny  může  dát  jen  debil  nebo  zoufalec  žijící  v  nedostatku  socialismu. Vlastně  to  byly  nejdražší  kalhoty  co  jsem  si  kdy  koupil...

PS.Omlouvám se, že  se  nemohu  zapojit  do  diskuze. Děkuji  všem  za  zájem  o  můj  blog  a  jen  malá  připomínka  pro  pana  Chrástka. Na  bramborové  brigády  se  jezdilo  hromadně  už  od  7. třídy  základní  školy. To  je  moje  osobní  zkušenost, hrnek  teplého  čaje, kus  salámu  s  houskou  a  dvacetikoruna  byla  naše  zasloužená  odměna...